Postřehy kurátora pro děti a mládež

Postřehy kurátora pro děti a mládež

Láska mateřská není láska opičí.

     Tento článek bych chtěl směřovat rodičům, kteří to s ochranou svých ratolestí přehání a dostávají se za mez normálnosti. Neuvědomují si, že svou přehnanou péčí a ochranou už svým ratolestem nepomáhají, ale naopak jim ubližují.

     Vývoj osobnosti člověka má několik etap. Pokud se dítě neposune do další etapy, ve většině případů nastává problém. Proto je potřeba s výchovou začít již v raném věku. Tento problém se vyvíjí především u maminek, které nenechají v druhé fázi vývoje dítěte, výchovně působit partnera a dítěti tak chybí mužský aspekt ve výchově. Tato fáze je mezi 2. a 3. rokem věku. Do této doby by mělo dítě poznat jen lásku bezpodmínečnou. V této fázi se dítě učí zejména příkladem rodičů a kopíruje jejich vzor. Je to těžké, ale rodiče by měli mít neustále na zřeteli, že dítě je jejich zrcadlem. Pozoruje, jak se k sobě chovají a získává tak první socializační základy.

V druhé fázi již nastupuje mužská role, která je již s podmínkou. Otec by měl dítěti ukázat hranice a spolu s matkou by měli dítěti nastavovat pravidla a důsledně a jednotně vyžadovat jejich dodržování. Dítě by se mělo začít pomalu osamostatňovat a nemít za sebou neustále maminku, která jej nepřiměřeně chrání proti všemu a všem a nenechá jej získávat životní zkušenosti. Pro život je totiž třeba získávat i zkušenosti záporné, protože život není procházka růžovým sadem. Od začátku školního věku, by se již dítě mělo učit povinnostem a samostatnosti. V mnoha případech matka nechce otci jeho roli povolit, straní dítěti i v případech, kdy je třeba dítě umravnit a spojuje se s dítětem proti otci. Otec potom mnohdy na výchovu rezignuje a celou výchovu nechává na matce, nebo se k ní dokonce přidá a bezhlavě dítě ochraňuje s ní. Samozřejmě, že to oba myslí dobře, ale neuvědomují si, že se tím na dítěti dopouští nenapravitelných chyb, které mohou mít a také mají  v pozdějším věku následky, které se projeví patologicky. Nejvíce se to projeví v pubertě, kdy dítě nebude mít žádnou sebereflexi. Projeví se to zejména ve škole, kde bude mít problémy, ale podle něj i podle rodičů za to bude vždycky zodpovědný někdo jiný. Potom budou rodiče vše omlouvat špatnými kamarády, partou a v neposlední řadě neschopností pedagogů. Ve stále více případech to dnes končí tak, že když už si rodiče neví rady, tak svou chybu ve výchově nepřiznají a jsou schopni a ochotni nechat dítěti stanovit nějakou diagnózu /nejčastěji ADHD/. Přitom v mnoha případech je dítě pouze nevychované. Někteří zajdou až do takové krajnosti, že nechají předepsat dítěti medikaci. Za dobu své policejní praxe jsem takových případů zažil několik, rodiče jsem často varoval, že pokud přístup k dítěti nezmění, tak jej později nezvládnou. Toto se mi potvrdilo, když jsem později tyto již skoro dospělé vyšetřoval již pro závažnější delikty. Bylo i pár případů, kdy mi rodiče po letech přiznali, že jsem měl pravdu, ale oni to tenkrát nechtěli vidět ani slyšet. Stejně tak se s těmito případy setkávám i jako kurátor pro děti a mládež a zdá se mi, že podobných případů stále přibývá. Je to ovlivněno i tím, že stále více manželství se rozpadá, v rodinách chybí mužský element a samotná matka otcovskou roli nezvládá.

Extrémní ochranářský způsob výchovy může napáchat na psychice dítěte velkou paseku. Podle psychologů tento typ výchovy vytváří emoční labilitu, nesamostatnost a závislost.

Jaká je vhodná výchova?

Ideální je tzv. demokratická výchova. Dítě má jistou míru svobody, v rodině panují demokratické způsoby, dítě se částečně podílí na tvorbě pravidel a existuje zde pocit sounáležitosti, tresty jsou vždy zdůvodněné a dítě se určitou měrou podílí na rozhodování. Výsledkem je výchova aktivního, nezávislého a tvořivého jedince, který má zdravé sebevědomí, je emočně vyrovnaný a společnosti prospěšný.

Opakem ochranitelské výchovy je výchova autokratická, které se budu věnovat v některém  ze svých dalších článků.